O službách jen dobře I.
Proces elektronicky dodávané služby (využitelný i v karanténě)
Kliknu na odkaz, třeba na sociální síti.
Stáhnu si užitečný namlsávací obsah zdarma (nic ve zlém, ochutnávky jsou skvělé, navrhl jsem taky před lety pro Globus jejich systematické ofenzivní využívání v hypermarketech) výměnou za legálně využitelnou emailovou adresu (odhlásit se mohu kdykoli).
Můžu se také třeba registrovat za webinář zdarma, také výměnou za legálně využitelnou emailovou adresu (odhlásit se mohu kdykoli).
Následně po nějaké době obdržím email s nabídkou placených služeb (e-book, kurz, videa, členská sekce apod.) a konzumuji, pokud chci.
Postupně mi chodí další nabídky placeného obsahu a občas nějaký věrnostní bonus.
Skvělá práce, jen je třeba se v tom umět orientovat, ale člověk se stále učí.
Elegance sama.
Šupšup a je to. Ale kromě copywriterských povídaček a „příběhů“ žádný života grády. Porovnejte si s jiným procesem dodávky služeb:
Proces služby ve 4D realitě (nevyužitelný v karanténě)
Porucha. Konkrétně je nutno opravit ovládací čudlík starší ale skvělé trouby značky brand.
Hledání kouzelného telefonního čísla na řemeslníka, který to zvedne, dělá příslušné práce a jeho příjezd pokryje čtyřciferná částka… Případně zázrak: osobní doporučení od kamaráda nebo od souseda: „Zavolej mu, je skvělej, byli jsme spokojeni. Ale má toho hodně, to víš, asi to nebude hned, domluv se s ním…“
Jasně, že vím. A domluvím se. Mám číslo, to už je příslib prvního kroku k vyřešení problému, tedy opravy trouby.
Volám.
Nic.
V pohodě, asi má práci, děláme to všichni stejně. Zavolá zpátky?
Nic.
Druhý den. Nic.
Volám.
Nic.
Volám za hodinu: „Dobrý den, jsem ten a ten, číslo na vás mi dal ten a ten, opravujete trouby značky brand?“
„Jo, ty dělám, je toho hodně. Jaký typ a jak je stará?“
„Typ XY, dvanáct let, ale je udržovaná a funguje v pohodě, teda, kromě té poruchy ovládacího kolečka programování.“
„Dvanáct let jo? Tý jo, tak to ste měli kliku. Ale aspoň to třeba půjde opravit, myslim, ty kolečka byly dobrý.“
„Nové nejdou?“
„Se ani neptejte. Nevím, kam jet dřív, prd to vydrží. Dělám to už třicet let, možná dýl.“
„Kdy můžete přijet? Zařídím si, abych byl doma.“
„Dám si vás do telefonu a zavolám, mám toho dneska hodně, musím to naplánovat. Pošlete mi fotku toho kolečka.“
„Dobře, díky.“
Posílám fotku.
Týden nic.
Volám.
(V této fázi je proces zkrácen o tři týdny. Bez trouby se dá žít.)
Volám. A dovolám se.
„Dobrý den, jsem ten a ten, mluvili jsme spolu a posílal jsem vám fotku toho ovládacího kolečka.“
„Jojo, omlouvám, já věděl, že sem na někoho zapomněl. Ale pamatuju si to, to bylo něco na tom panelu, že jo. Mám vás uloženýho. Volal bych, ale nevim kdy.“
„A kdy tedy můžete přijet?“
„Dneska by to šlo, budu kousek od vás, budete doma?“
„Ano, budu, přijeďte, díky.“
Zvonek.
Branka. Dveře
„Dobrý den, kde to máte?“
„V kuchyni.“
„Jasně, a kde je kuchyně? Haha. Mám se zout?“
Jezevčík bedlivě kontroluje hosta. Řemeslník je zvyklý, dá mu čas. Schváleno.
Mistr vchází, jsem rád, že přijel, snad to půjde opravit a nebudu muset kupovat novou troubu. Má už na dnešní poměry svá léta, ale je udržovaná a funguje v pohodě, teda, kromě té poruchy.
(V této chvíli může do procesu služby vstoupit i v titulku uvedený 4D rozměr, zpravidla to je čichový vjem, který kolem sebe každý nosíme: od vůně stromečku z auta přes kolínskou, cigarety až po propocenou košili. Ten můj je neutrální, jen malý závan tabáku, řemeslník je stará dobrá škola.)
„Tady to je. Kolečko se otáčí, všechno funguje, ale odlepilo se stínítko, co ukazuje, jaký program jsem zvolil. Místo horkého vzduchu pustím mikrovlnku nebo gril. Je to dost otravný.“
„Vyhoďte to z proudu.“
Jdu vypnout jistič. Mistr je spokojený, že jsem se neptal co z jakého proudu mám vyhodit. Zručně odmontuje ovládací panel. Po chvilce vyjme vadné kolečko.
„Jo, to pude. Ty kolečka byly dobrý.“
„Máte to stejné kolečko? Dá se to vyměnit?“
„To byste se nedoplatil, a taky bych ho musel vobjednat, to je tak na štyry tejdny. Slepim to. Dělám to už třicet let, možná dýl, tyhle starý sou dobrý.“
„A ty nový nejsou?“
„Se ani neptejte.“
…
Dramatická pauza, čekám na pokračování.
„Serou se už od zapojení, co vám mám povidat. Teda, že sem tak sprostej. Záruky lítaj ostošest. Ale ty já nedělám. A ty displeje. Volá mi paní, no spíš babička, který sem před hodinou zapojil novou troubu. Displej na všechno. Štyrycet programů. Tušil sem, že na tom buchty neupeče, ale co já s tim, prej to koupil syn. Takže za hodinu volá, že se to vokýnko s číslíčkama pokazilo, jestli se můžu vrátit. Vrátím se, bylo mi jí líto. No, a pani si přeštelovala dislej na japonštinu. Prej chtěla jen předehřát troubu na bůček. Tak se nedivte, že sem hned nevolal, to je furt něco, ty displeje. A japonsky umí málokdo. Hotovo, je to slepený. Dám to tam zpátky. Až vám řeknu, nahoďte to.“
Jdu zapnout jistič.
Mistr točí kolečkem, už zase vím, kde je horký vzduch bez grilu.
Mistr balí do brašny nářadí a lepidlo.
„Skvělé, díky, to šlo rychle.“
„Jo, dyž to de, na lepidlo nedam dopustit. Přece to nebudete celý měnit, to kolečko. To byste se nedoplatil. Ty kolečka byly dobrý. Dělám to už třicet let, možný dýl.“
